Hlavní nabídka
Asi po 2 hodinách jízdy s několikerým dokládáním kol a jednou objížďkou po hliněné cestě mezi zahrádkami, nás cyklobus vysypal na parkovišti na Šerlichu. Když jme se připravili, tak jsme vyrazil k Masarykově chatě. Tam jsme narazili na turistickou značku, jenž vedla k našemu prvnímu cíli a tou byl Šerlišský mlýn. Po pár metrech jsme byli donuceni sesednout a vedli jsme kola po strmém svahu podél nově stavěného lyžařského vleku. Zhruba po sto metrech jsme narazili na cestu lesem, kam značka pokračovala a po ní se vydali dále. Cesta byla hliněná s trochou kamenů. Vedla pořád z kopce a bylo tam i pár vraceček a tak to bylo náročné spíš na ruce, než nohy. Nejlepší ale mělo přijít.
Od Šelišského mlýna jsme se chtěli dostat na silnici v Sedloňově. Ukázalo se, že je to prudká cesta lesem po trávě mezi kameny a pařezy, kde se nedalo vůbec jet. Poté, co jsme se vyškrabali o něco výše, tak jsme narazili na kamenitou cestu plnou bláta a klacků. Alesia s přítelem po této cestě jeli, já s ostatními jsme tlačili. Když už jsme se dostali až na vrchol, tak následoval sjez opět po lesní cestě, ale již hliněné, bez kamenů a následné po asfaltu. Ve 2/3 sjezdu po asfaltu tam byl kolmo přes potok mostek a já měl co dělat, abych se tam v 45km/h vešel.
Poté co jsme se dostali na silnici, vyrazili jsme na Olešnici, přes kterou jsem měl v úmyslu jet na Dobrošov, kde je nedaleko staré opevnění z 2. světové války a to dělostřelecký srub Zelený. Avšak ani do Olešnice jsme se nedostali. Narazili jsme totiž 2km před Olešnicí na odbočku na srub Skutina. Aleisia na prohlídku nechtěla a tak zůstala a hlídala nám kola a další věci co jsme nechali venku. Dovnitř se lezlo nouzovým výlezem, jenž byl asi metr vysoký. Prohlídka byla zajímavá a ani nám nepřišlo, že trvala hodinu.
Když jsme vyšli ven, uviděli jsme, jak Alesia relaxuje na trávě a kolem sebe má naše kola i ostatní věci. Poté většina rozhodla, že na Dobrošov nepojedeme a pojedeme přímo do Pekla.Když jsme vyjeli z polní cesty od tvrze zpátky na silnici, tak většina se dala dolů doleva i když jsem si myslel, že správná cesta je doprava. To že mám pravdu, jsme zjistili, když jsme sjeli asi 500m mírný kopeček. Při průjezdu Sněžným Zdenda objevil pěknou restauraci, ale nakonec jsme přesto pokračovali dál. Cesta se vinula pěkně podél říčky Olešenky. Byla to pohodový jízda z mírného kopečka. Několikrát jsme se zastavili a obdivovali místní krajinu. Na jednom z mnoha mostků jsme se zastavili a pořídili společné foto. Jako stativ posloužilo moje kolo.
Když jsme dorazili do Pekla, tak jsem trochu litoval, že jsme nepřistoupili na Zdendův nápad se naobědvat už ve Sněžném. V restauraci peklo bylo narváno. Venku na zahrádce jsme obsadili 4 volná místa a já jako pátý jsem si sedl u stolu vedle. Pár, co ke kterému si přisedli, zanedlouho platil a tak jsem se přesunul k nim. Vedle u stolu jsem zahlídl povědomou tvář a ukázalo se, že se nepletu. Byl to jeden z kolegů z práce. Sice jsem s ním nikdy nespolupracoval, jelikož byl z jiného oddělení, ale znali jsme se od vidění.
Poté, co jsme dojedli, tak jsme vyrazili do mírného kopce do Nového Města nad Metují. Tam jsem je zavedl k Eltonu, kde se dřív vyráběli známé hodinky PRIM. Spíš než vlastní budova zaujaly květinové hodiny, jež byly funkční a každý rok se měnily podle toho, jak vysadili ciferník. Potom jsme se stavili na zmrzlině na náměstí a poté se šli podívat do zámeckého parku. Jelikož jen já měl zámek na kolo, navrhnul jsem, že počkám s kolama, a oni ať se podívají po parku. Aby měli čím fotit, tak jsem půjčil bráchovi Zdendy svůj digital. Poté, co se vrátili z parku, jsem je ještě vzal zezadu za park, aby si mohli park vyfotit celý. Na kraji Nového města nad Metují nás chytil první deštík. Po chvilce dohadování, zda počkat v podchodu pod tratí či jet dál jsme se rozhodli jet dál. Sotva jsme dojeli do Spů, spustil se déšť naplno. Ve Spech je menší kopec, ze kterého jsem to pustil a nebrzdil. Když jsem se na úpatí kopce ohlídnul, tak jsem nikoho neviděl a tak jsem zajel do budky místního busu, kde jsem na ně počkal. Poté jsme pokračovali v dešti k Dobrušce.
Když jsme se přiblížili Dobrušce, tak déšť ustal. Poté, co jsme dojeli na náměstí, jsem zahnul doprava k domku F.L.Heka. Když jsme si u domku odpočinuli, tak jsem se rozjel ke kašně s velkou, asi metrovou koulí, jenž volně ležela na vodním lůžku. Zatím co Zdenda s bráchou obdivovali kouli, já vyhlížel Sašu s Aleisou, jenž se ještě zdrželi u domku F.L.Heka. Poté co vyjeli z boční uličky, jsem na ně zamával, aby nás viděli. Když dorazili ke kouli, tak kluci navrhovali, zda by si Aleisa nesedla na kouli, aby se na ní mohla vyfotit, ale nesetkalo se to s kladným přijetím. Když jsme se dostatečně vynadívali na kouli, tak jsme vyrazili směrem k Opočnu. Tam jsme přejeli náměstí a vydali se dlážděnou silničkou nahoru k zámku. Nastal stejný problém jako minule. Co s kolama. Zdendovi se tolik kultury už zajídalo a tak říkal, že se podívá jen do podjezdu a že kola pohlídá. Tak jsem v klidu zašel s ostatníma na vyhlídku na nádvoří. Najednou jsem zjistil, že Zdenda je tu s námi a tím pádem kola nikdo nehlídá. Tak jsem zase půjčil digital a šel hlídat kola. Když jsme jeli dolů zpátky na náměstí, tak jsem říkal, že to vezmeme přes park, že je tam pěkný letohrádek. Tak jsem zahnul do parku k letohrádku, když tu vidím, že všichni jedou rovně a nikdo nezahýbá. Tak jsem je dohnal a letohrádek nechal být. Sotva jsme vyjeli z Opočna, tak se pomalu zase rozpršelo.