Hlavní nabídka
Vyjel jsem celé stoupání a dojel na ke stanici Chodov k budovateli. Tam mě bylo jasné, že časovou rezervu jsem si dal zbytečně extrémně velkou, jelikož i přes zdržení s pochodem jsem měl k dobru zhruba 20minut. Proto jsem si zajel na Opatov na zmrzlinu. Tam jsem ji na lavičce zkonzumoval a vyslechl si názory mladé dvojice na stávky. Poté jsem vyrazil na místo srazu. Tam jsem však nedorazil, jelikož jsem svoji spolujezdkyni zahlédl jak jede proti mně. První věc o co mě po pozdravu požádala, tak bylo to, abych se jí podíval zda má dobře nafouké gumy. Sáhnul jsem na ně, a prst se mě zabořil skoro až k ráfku. Část první si vymohla napumpovat sama, se zbytkem jsem jí pomohl já. Měla štěstí, že měla pumpičku, jelikož já mám jiné ventilky. Poté mě víceméně oznámila, že nepojedem k Vltavě a že se podíváme jen do blízkého okolí. Vybral jsem si Miličovský les. Paní tvrdila, že ví kudy, ale sotva jsme ujeli slabý kilometr, paní byla v koncích. Tak jsme se zeptali a vydali nahrubo správným směrem. Rychlost byla velmi nízká, kolem 8km/h po rovině, ale s tím jsem počítal. Do lesa jsme dorazili, když začali padat první kapky. Když stále když příděl kapek spíš zesiloval, schovali jsme se pod stromy. Vzápětí přišel regulérní liják. Ten s různými výkyvy trval asi 20 minut. Když přestal, vydali jsme se zpátky. Sotva jsme vyjeli z lesa, paní bylo horko a tak si sundala větrovku, co si během deště vzala.
Už jsme chtěli vyrazit, když tu jsem zaslechl hukot gum od kola a zpoza rohu přímo před nás se vyřítil asi desetiletý Vietnamec bez přilby na horském kole. Pokusil se zatočit, ale kolo se mu smeklo a tak se nám položil k nohám. Když jsme se ujistili, že mu nic není, tak jsme vyrazili dále. Vzal jsem to zpátky odhadem a tak jsme vyjeli na cyklotrasu, jenž jsem znal, co vedla přímo ke stanici metra Opatov. Tam jsme dojeli a paní si dala svoji první jízdu po eskalátorech jenž tam jedou směrem dolů. Na ulici, kudy běžně jezdívám jsem se jí vzít neodvážil. Dále cesta probíhala v duchu přesvědčování, abych se u ní stavil na čaj, což jsem s díky odmítl. Tak mě alespoňn ukázala kola, co mají v garáži.
Poté, co jsem se rozloučil, tak jsem se vydal kolem metra Chodov směrem na Spořilov. Po přejetí mostku přes přivaděč na dálnici, jsem narazil na dva německé dálkové cykloturisty, co byli ve stejném směru jako já. Bylo na nich vidět, že neví kudy kam. Německy neumím vůbec a anglicky nic moc. Když jsem se dozvěděl, že chtějí do Průhonic, rozhodnul jsem se, že jim ukážu cestu. Nebyl jsem jim rozumně schopen vysvětli, že naše česká cyklotrasa vede podchodem s po schdech vedle eskalátorů, jenž ale jedou dolů.. Proto jsem je nechal otočit o 180st a navedl kolem stanice metra Chodov ke stanici metra Opatov, poté zmíněným podchodem a vysadil jsem je na silnici vedoucí do Újezda, kde už žádné české vychytávky na ně nečekaly.
Poté, co jsem se opět dostal na místo, kde jsem potkal německé cykloturisty, tak jsem ze zvyku přibrzdil, že se podívám, zda něco nejede, jelikož jsem chtěl vjet z chodníku na ulici