Hlavní nabídka
Den předem bylo jasné, že se na Prahu valí velká voda. Že bude velká, to mě bylo jasný, ale že to bude tak zlý, to tenkrát neměl nikdo ani tušení. Pamatuju si, jak jsem se šel podívat s bráchou a jeho kamarádem na skálu nad bývalý lom v Hodkovičkách. (Je vidět i na již zveřejněných fotkách). Nevypadalo to nijak hrozivě. Jen u nízkého mostu byla velká louže. Nebylo to zas tak neobvyklé – kdysi, než udělali objezd konečné v Bráníku v těch místech bývala často. Silnice už byla zavřená. Bylo pod mrakem a tuším, že drobně pršelo.
Druhý den ráno mě překvapilo naprosté ticho. Chvíli jsem se divil, co se děje, ale záhy jsem zjistil, že nejde proud. No nic. Vyrazil jsem. Podle zpráv, co jsem večer slyšel jsem si nedělal iluze, že by autobus 121, co měl zastávku za rohem, tak i druhý (106), jenž měl zastávku o dost dál jezdil, jelikož oba končili na konečné v Braníku. Rozhodl jsem se podívat na zastávku 106. A to i proto, že by tam mohl mít objížďku kvůli uzavřené silnici i autobus 121, jehož trasa vedla blíže k nám. To se však nepotvrdilo. Plná zastávka lidí, jenž reptali, že již dlouho nic nejelo, jestli vůbec jelo, mě přesvědčilo popojít. Popošel jsem až na začátek Novodvorské (asi kilometr) a podíval jsem se na konečnou autobusu 170. Tam stál autobus 170, tak i 106. Vypadalo to, že 106 má zde dočasnou konečnou. A také že ano. Přemýšlel jsem, jak se dostanu do práce, když nemůžu jet kolem vody. Nakonec jsem jel ke Koh-
Jak jsme sjížděli z Ohrady na Krejcárek, tak bylo jasné, že povodeň nebude jen obvyklé zalití náplavek u Vltavy. Kolem hotelu Olympik se leskla hladina, až kam oko pohlédlo. Proto také tato ulice, jenž se těmto místům vyhýbala, byla totálně ucpaná a kousek, co byl potřeba projet z Ohrady na odbočku pod Jarovem, ač dlouhý něco kolem kilometru, trval přes hodinu. Na Harfě jsem přestoupil na tramvaj, jenž mě dovezla do práce. Tam jsem dorazil kolem jedenácté, ač jsem vyrážel tak, že jsem měl v úmyslu dorazit kolem půl sedmé. V podniku fungovalo vše normálně, jako by žádná povodeň nebyla. Pouze část kolegů nedorazila a pouze dala vědět, že jak bydlí na druhém břehu Vltavy, tak se nemají šanci dostat do práce. Asi dva dny poté, jsem pořídil fotografie, jenž jsem pak uveřejnil na svém webu.
Jak voda opadala, tak jsem postupně měnil trasu své cesty do práce. Jedna z prvních změn byla, že jsem již jezdil ze zastávky 106, jelikož tam se podařilo odstranit škoda nejdříve, ale jinak stále po stejné trase. Cesta mě trvala asi 2,5 hodiny. Dále si vzpomínám, že jsem pak jezdil tramvají z Braníka, přes Ohradu. Pak se to zlepšilo v tom, že začala jezdit tramvaj 3, jenž se pak přejmenovala na XB (náhrada za metro B). Tato linka byla silně vytížená, ale přesto představovala moji nejlepší variantu, jak se dostat do práce. Postupně, jak se otvíralo metro, jsem začal jezdit trasou "C" na konečnou na Nádraží Holešlovice, odtamtud na Palmovku a pak do práce.
Po několika měsících, když konečně otevřeli Vltavskou. tak jsem využíval tuto stanici. Trvalo přibližně rok, než jsem se vrátil na svoji obvyklou trasu: Busem do Braníka, dalším na metro "B" na Smíchovské nádraží, metrem na Palmovku a tramvají do práce. Mohl jsem také využít trasu autobusem do Braníka a dále tramvají. Mělo to ovšem jednu vadu. S přestupy mě cesta trvala 40 minut, ale když jsme použil jen autobus a tramvaj, tak jen tramvají jsem jel cca hodinu dvacet a výstupní zastávka byla třicátá osmá – prostě vyhlídková jízda po Praze :o) A tak tento způsob dopravy jsem využíval pouze v případě, že jsem z práce či do práce vezl něco hodně těžkého.
Přímo dny povodně byl můj pobyt zpestřen ještě o jednu záležitost. Bratr se pár dní před povodní rozhodl, že se odstěhuje z našeho společného pokoje do obýváku. Jak začali povodně, tak z Prahy odjel a mě tam nechal několik dní samotného. Byt byl plný rozestěhovaného nábytku, všude plno krabic. Nejjednodušší a nejlevnější by bylo zapálit svíčku, ale vzhledem k tomu, že všude něco bylo, musel jsem svítit baterkou a shánět do ní baterie. Když k tomu připočtu velmi komplikovanou cestu kamkoliv, tak i tak dost složitou situaci to ještě více komplikovalo. Musel jsem do baterky shánět baterie.
Naštěstí jsem bydlel na kopci a tak i podstatně horší povodeň by měla pramalou možnost nás ohrozit. Kdyby můj bývalý domov měla ohrozit povodeň, tak by pod vodou skončilo např. celé Národní divadlo, což doufám, že nenastane. Bývalý proto, jelikož už tam nyní už tam nebydlím, poněvadž jsem se asi před půl rokem odtamtud odstěhoval do centra. Místo, kde v současnosti bydlím je také vysoko nad úrovní Vltavy, takže stejně jako tenkrát, by voda nejspíš neměla šanci mě v novém domově ohrozit.