Hlavní nabídka
Když jsem s UT začínal a hrál normálními zbraněmi, myslel jsem si, že je nejdůležitější udržet soupeře v zaměřovači zbraně. Mýlil jsem se. Každá zbraň je jinak rychlá a prakticky kromě snad snipera se musí mířit na místo, kde soupeř bude a ne je. V instagibu jsem si také myslel, že bude nejlepší, když budu soupeře držet v zaměřovači. Vždyť funguje okamžitě, tak jaký předmiřování. Dnes bych řekl, že jsem se opět mýlil. Ač se to zdá nesmyslné, tak většinu fragů na střední vzdálenost dám právě tímto způsobem. Nesnažím se udržet zaměřovač na soupeři. I na průměrném soupeři je to věc velmi obtížná.
Zjistil jsem, že mnohem účinnější je, když si omrknu jeho styl boje a pak si zamířím ne na něj, ale na místo, kam si myslím, že bude následující okamžik. Proto na rozdíl od některých lidí, jenž pálí co to dá a snaží se mezi výstřely zamířit, já hraju spíše jako se sniperem. Omrknu, kam asi půjde, zamířím směrem na to místo, kam podle mě zamíří a pomalu přibližuju (většinou vodorovně) zaměřovač k němu. Pokud je můj odhad správný, tak jeden okamžik dotyčný se pokusí přeběhnout přes můj zaměřovač a v ten okamžik vystřelím. Celý tento proces od přečtení soupeře, po pokus ho zasáhnout netrvá déle než zlomek sekundy. Mám vcelku špatnou zkušenost při střílení lidí v hloučku. Ač se to zdá nemožné a mezery mezi nimi jsou minimální, či žádné velmi často se právě do těchto mezer se trefím.
Dalším způsobem, jenž dávám fragy se prakticky nedá vyloženě naučit. Ten musí přijít sám asi spolu se zkušenostmi. Mluvím o střílení z pocitu, že zrovna teď je to ono. Samotnýho mě udivuje, jak vysokou úspěšnost má tento způsob střelby. Dost často jen tuším, že tam soupeř je a najednou mám pocit, že bych měl vystřelit a tak vystřelím a ono to vyjde. Už v době, kdy jsem hrál Duke Nukem 3D po lanu, tak jsem věděl, že pokud soupeře pořád nikde nevidím, tak se otočím čelem vzad a ejhle většinou je právě tam. V DM v insta toto používám trochu modifikovaně. Pokud jsem uprostřed nějaké prostory, vždy bojuji tak, že chvíli střílím na jednu stranu, pak se otočím a vyčistím si to za zádama.
Není nic horšího, než když je jeden protivník před vámi a druhý vedle vás. Je dost obtížné vymýšlet úskoky tak, aby jste nedali příležitost ani jednomu. Je o něco méně nepříjemná je situace, kdy se dostanete mezi dva protivníky, když jeden je před vámi a druhý za vámi. V tomto případě fungují úhybné manévry na oba protivníky stejně, avšak většinou je koordnuju podle protivníka, jehož vidím a snažím se zmizet protivníkovi, jehož mám za zády za nějaký ten roh. Často také používám i to, že pokud zjistím, že jsem se dostal mezi dva protivníky, buď toho jednoho ignoruju a doufám, že mě netrefí, či , pokud se mě prvního protivníka nedaří trefit, se otočím a začnu souboj s ním. Jedna z věcí co dělám, se pokusím oběhnout soupeře, aby se on dostal mezi mě a toho, jenž byl původně za mými zády. Dost často znervózní a udělá chybu.
Další věcí, o co se pokouším je to, že pokud s váma někdo bojuje, většinou uhýbá do stran. Tímto je ale velmi zranitelný z boku. Proto se snažím nejenom uhýbat při boji do stran, ale můj pohyb spíš připomíná chůzi po obvodě čtverce, jenž je položen na špičku. A to i přesto, i když vím, že momentálně žádný nebezpečí z boku nehrozí. Pokud bych toto možné nebezpečí ignoroval, tak dávám soupeři zbytečnou šanci mě zasáhnout, jelikož jak je známo, tak v instagibu stačí jeden zásah. Takže, když člověk zjistí, že po něm někdo střílí z boku, většinou bývá pozdě. I já používám přepadovou střelbu. Dokud o mě protivník neví, většinou se moc nesnaží mě znesnadnit míření. Z téhož důvodu nespamuju, ale střílím víceméně na jistotu.
Při soubojích, kdy mám pocit, že upadám do jednotvárných úskoků a tím dávám zbytečnou šanci soupeři mě dostat, zkouším tu věc, že ho dodgem minu, otočím se čelem vzad a pokračuji v souboji. Již mnohokrát se mě stalo, že jsem tímto manévrem soupeře zaskočil, jenž pak udělal zásadní chybu a to tu, že se bez dalšího pohybu otočil na místě. V tom okamžiku je ideální terč. Při hledání budoucích obětí je dobré používat nejen zvuky (boje, respawnu), ale i hodně napoví rozprsk paprsků na stěně chodby.
Stejně tak, když zná člověk alespoň trochu mapu vědět, že lidí je tu hodně, takže na tom a tom vzdáleným respawnu se může někdo narodit a dokud se nepohne, nemusíte ho vůbec uvidět. Co si člověk vždy neuvědomí, ale je to vcelku také závažná chyba je to, že člověk mě uvidí vystřelí, mine, skočí za roh, abych na něj nemohl, ale pak skočí zpět a téměř vždy na stejné místo, odkud předemnou uhnul za roh. Lidská mysl také vcelku nesmyslně velí mnoha hráčům (nejspíš proto, aby měli co nejvíce místa k manévrování), chodí středem chodby. Další vcelku častou chybu co vídávám, tak je, že se lidi pohybují doddgem, což považuju za naprostou nutnost, avšak pohybují se s železnou pravidelností vpravo/vlevo. Pokud se přiblížím k bojující dvojici, vždy se snažím mířit na toho, jenž je ode mě dále a vidí mě. Sice střílím přes toho, jenž je ke mě zády, ale to neřeším. Když mě náhodou skočí do rány, jeho smůla :p A když dostanu prvního, druhý se stihne ještě tak otočit, k výstřelu se většinou už nedostane.
Další věc jenž se hráči často dopouštějí a pak se stávají snadným cílem je to co nazývám klokaní styl – jdou rovně a skáčou: hop, hop,hop. Každý by si měl uvědomit, že pokud je člověk ve vzduchu, může podstatně hůře ovládat svůj pohyb a proto je snadným cílem, stejně tak, jako při delších pádech. Na slušné hráče to moc nezabírá, avšak stejně se snažím, pokud skáču z vyvýšeného místa ve vzduchu kličkovat a nedopadnout přesně pod místo, odkud jsem skákal.
Jde asi i o zvyk, ale kdysi můj jediný argument proto, abych měl vidět zbraň, byl ten, abych věděl, jakou mám právě zbraň. Před časem si sem si ji vypnul a už jsem si na to zvyk. V instagibu tenhle problém padá, jelikož máte jen jednu zbraň a to stále. Díky vypnuté zbrani máte o poznání lepší výhled, než soupeři, jenž toto vypnuté nemají. Po čase jsem si zbraň zase zkusil zapnout a nestačil jsem se divit, jaký kyj to nesu před sebou a kolik výhledu mě to zabírá.
Můj problém v FFA hrách je ten, že mě nejvíc baví hrát stylem "besserek" a tak skáču a vběhnu do situací, kterým bych se měl spíš vyhnout. Výsledkem jsou situace, kdy relativně zbytečně umírám, avšak pokud přežiju a či dokonce vybiju vše živé ve svém okolí, tak mě to naplní právě tím pocitem, kvůli němuž UT hraju.