Speed's page

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

Speed's page > Články > Ze života > Chmelová brrigáda_________prosinec 2003

Články > Ze života
 

 
 



Dříve narození jistě pamatují povinně školní brigády na poli. Já osobně jsem zažil tři. Dvě na chmel a třetí na bramborách. Tu co vám tady předkládám je na chmelu, kde jsem byl na tzv. drátkování. Jde o to, že aby chmel se měl po čem vinout, každý rok na jaře se musí natáhnout kilometry dátů, jenž se zavěšují na oka ze silnějšího drátu ve výšce cca 6 metrů nad zemí. Toto jsem napsal jako reakci na zážitky z brigády, na níž jsem byl 14 dní na jaře roku 1989. Za čtrnáctidenní brigádu jsem si vydělal cca asi 600Kč, což by bylo dneska ( prosinec 2003) něco kolem 2000 Kč.

 
 
 
 

Drátkování

Bylo sychravé ráno. Znavení brigádníci pomalu vylézali z vyhřátých postelí do prochladlé ubytovny, které vévodily vystydlá kamna na uhlí. S námahou si zašněrovali tenisky a s ručníkem v ruce mizeli v chuchvalcích ranní mlhy, jenž se válela mezi ubytovnou a zanedbanou umývárnou. Pochmurnou idilu doplňuje štěkot psů z nedaleké věznice.

Z umýváren umyti ledovou vodou, páchnoucí žabincem, už šli veselejší, ale pod maskou svěžesti se skývala únava z minulého dne. Celé hejno se tísní u malého ušmudlaného okénka, natahujíce ešusy, aby do nich dostali kakao a koláče, jenž podle jejich tvrdosti by je mohl péci náš pradědeček. Fronta postupuje pomalu, každý chce jíst, všichni předbíhají, aby byli vzápětí předběhnuti. Šťastlivci, kterým šplouchá v ešusu cosi, čemuž v kuchyni říkají kakao, v ruce svírají dva ztvrdlé koláče, se prodírají k stolům z nehoblovaných prken. V rohu se krčí velká bandaska s věčně vlahou vodou, která slouží k umývání ešusů. Ešusy chrastí a voda v bandasce dostává podobu slabého vývaru. V přeplněné bečce pomalu ztrácí svoji tvrdost koláče, naložené jako okurky v láku v připáleném kakau.


Ale to už všichni spěchají na ubytovnu, aby si vzali vše potřebné na celý den a za okamžik vysokýma holínkama čvachtají v hojném blátě po rozmoklé polní cestě. Na chmelnici odloží vše nepotřebné (např. ešusy na oběd prozn. autora) a celý houf se rozdělí po dvojicích. První má bodák zakončený vidličkou a kleště, druhý si nasazuje brýle, doplňuje brašnu háčky a podává prvnímu dvě těžká kola drátu. Ten si je navlékne na ruce a ztěžka (a jak jinak, když ono každý má určitě přes 7kg) ke svému řádku. Mlask, mlask mlaskají holínky boříce se do mazlavého jílového bláta. Pufff... Dopadne jedno klubko drátu do bláta u sloupu. Krch., ztěžka dopadne druhé kolo drátu na "káču" (držák na drát - ocelové tyče tvořící špičatou pyramidu s dřevěnou základnou pozn. autora).

P
rvní bere poprvé kleště do ruky a čtverným střihnutím osvobodí vlastní kolo drátu od pomocného svázání. Po chvíli hledání popadne konec a drát už se odvíjí z "káčy". Konec drátu podá druhému a vzápětí si vedle sebe do bláta zapíchne bodák. Druhý vyhrabe z brašny háček a zamotá kolem něj konec drátu. Háček cvakne, jak zapadne do výřezu sedmimetrové tyče. Chr, chr, odvíjí se drát z "káčy". Tyč se vysunuje nejdříve v šikmé poloze a pak se prudkým dostane do polohy svislé. Krch, zachytí se háček nahoře o vodorovný drát. První se už nemůže dočkat, chytí visící drát, ohne se a ve výšce lýtka přišláplý konec ustřihne a odevzdá volný konec druhému.

 



Druhý mezitím spustil tyč na zem, přeručkoval k zářezu, vyrve prvnímu drát z ruky a už štráchá v brašně pro další háček. První drát v ruce několikrát přehne, svazek zkroutí do mašličky, několikrát ji uprostřed ovine, nasadí na zářez v bodáku, přitlačí k zemi či vlastně k bahnu a po dupnutí na příčku na bodáku mašle mizí v zemi A další drát... A takhle osm hodin denně, či víc, pokud nesplníte normu, což je 800 dvojic drátků za den. Ráz, dva, ráz, dva. Navázat háček, zavěsit, klička - mašlička, zapíchhnout do země.


A to vše za půl minuty. Celou hodinu, celý den, celou brigádu. A pokud se to nepovedlo zavěsit dneska pořádně a zítra bude drát jen zplihle viset, musíte to druhý den opravit. S každým zvednutím nohy před zapíchnutím drátu do země, zdvíhá víc a víc bahna na obalených holínkách. Po dvou hodinách úmorné práce přichází svačina, dále oběd a po obědě vystřídá úmornou zimu úmorné vedro. Odpoledne se už tolik nežongluje s tyčí, to už není vítr, kdy vrchol tyče je o několik metrů dále, než by měla být. Ne to nastoupí vedro, zvané mezi brigádníky "sahara", bez větru, doslova ani lísteček se nepohne. V té době dosahuje vyčerpání vrcholu. Pracovní tempo klesá a pohyby jsou dělány automaticky. A to když jeden, jako nějaký hlavolam, se snaží vyprostit z nacpané brašny jednotlivé háčky, druhý zas rozplétá nejroztodivnější spletence drátů. Po druhé svačině toho má každý dost. Zem je zvrdlá a vyprahlá jak beton a bodák se dostává přes veškeré usilí jen několik centimetrů pod zem a dotyčný jen sleduje, zda drát opět nevyskočil ze země ven.

Jako stín se pak brigádníci doplouží do ubytovny, kde jako v polospánku zesebe svléknou špinavé prádlo a praští sebou na postel.

Napsáno dle osobních zážitků z chmelové brigády 17.-30.04.1989
V Praze 5.5.1989

 
 

 
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky