Speed's page

Někdy na jaře mě moje bývalá kolegyně pozvala, ať se přidám k jejich rodině na týdenní cyklovýlet po Alpách. Jelikož jsem začal trochu víc jezdit na kole a v zahraničí jsem s ním ještě nikdy nebyl, s radostí jsem nabídku přijal.

Když se pomalu (asi měsíc před) začal blížit termín odjezdu (srpen), začal jsem si dávat na hromadu věci, co jsem potřeboval na dovolenou a v současnosti jsem je nepoužíval denně. Za pár týdnů vznikla už na místě, kam jsem věci odkládal, slušná hromádka. Jednou v noci jsem se probudil někdy kolem 2 hodiny ráno a vzpomněl si, že jsem si ještě nenašel pas. Ač byla takhle časná hodina, nedalo mě to a pas jsem našel a položil na zmíněnou hromádku. Trvalo mě to přes hodinu, než jsem ho našel. Byl to jeden z klíčových okamžiků, proč jsem nakonec odjel.

Bylo úterý a já, jelikož jsem byl přesvědčený, že jedeme v pátek, jsem odešel z práce v 17 hodin, stavil se u bráchy a dohodnul se s ním, že mě vymění za zajímavý kurz eura. Pak jsem zašel ještě na poštu se složenkou a dorazil v poklidu domů. Tam jsem si vybalil nákup, co jsem udělal a přemýšlel, kde levně seženu velkou sportovní tašku, jelikož krosny či kufry do busu nechtěli.

 Sotva jsme dobalili, tak brácha dorazil. Trochu se zdržel, jelikož musel vzít naftu, jelikož nepočítal s tím, že ještě někam pojede. Nacpal jsem zavazadla do auta a i kolo. A vyrazili jsme. Co Vám mám povídat. Jeli jsme co to šlo a z centra Prahy do centra Plzně jsme se dostali asi za 40minut. Mezitím jsem stihnul zavolat kolegyni do práce, že jsem se splet a že jedu už dneska a jednomu známému z Plzně, od kterého jsem si nechal poradit, kam to vlastně máme jet.

V Plzni jsme drobet zabloudili, ale ukázalo se, že to nebylo až zas tak naškodu, jelikož jsme vedlejší silnicí a pak i přes parkoviště objeli celou řadu semaforů a i kolonu, co na nich stála. Jak jsme pospíchali, tak jsme odbočku, kde stál autobus na parkovišti přejeli. Proto jsme odbočili na následující křižovatce ostře doleva a přijeli jsme na parkoviště z druhé strany, přímo na místo, kde stál autobus. Sotva jsem vystoupil, tak se ke mně nahrnula známá s manželem a než jsem se nadál, tak kolo bylo ve vleku autobusu a moje velká taška pod autobusem. Sebou jsem si vzal baťoh. Peníze jsem neměl žádný, jídlo (zaplacený byly jen snídaně) jsem taky nějaký měl. Nakonec jsem našel v pase 5 Euro. Vedoucí zájezdu se mě jen zeptal, zda mám pas, což jsem měl. Poděkoval jsem bráchovi, ten mě popřál hezkou dovolenou a už se jelo. Takže jsem autobus zdržel jen o 15minut.

Bylo asi 18:45, kdy mě zazvonil mobil a tam známá, kde jsem. Nějak jsem nechápal. Ale vzápětí mě to došlo. Spletl jsem si odjezd a místo toto, že jak jsem byl přesvědčený, že jedem v pátek, jelikož ten můj zájezd byl plný, tak ho z webu cestovky smazali a zústal jen ten páteční, jenž byl shodný s tím co jsem měl jel v úterý. Skutečnost byla taková, že to bylo dnes. Známá mě trochu zmátla tím, že volala z mobilu, na který jsem neznal. Ukázalo se, že je to mobil jejího manžela, jelikož svůj zapomněla doma. Jelikož nikdo na mě ze skupiny, ke kterým jsem se přidal , neměl nikdo číslo. Její manžel našel číslo na našeho bývalého společného kolegu, jenž měl shodou okolností v mobilu. Ten byl kupodivu na příjmu a číslo mu poskytl. Celkem mě to překvapilo, jelikož mobil zásaně nenosí sebou a používá spíš jak pevnou linku.

Poté, co mě došla celá situace, měl jsem za to, že jsem to po*ral a že nikam nejedu. Známá mě říkala, že by byli na mě ochotní počkat tak hodinu a víc ne. Což zabalit a z Vinohrad na Zličín jsem viděl s kolem a zavazadlem tak na dvě hodiny, což tak dlouho čekat nechtěli. Proto jsem vzápětí volal mámě, že moje dovolená do Itálie k moři. kam jsem měl jet vzápětí nato, budu již bezproblémová, jelikož nikam nepojedu. Máma to (naštěstí) nezvedala a tak jsem zavolal sestře. Ta mně poradila, ať se zeptám bráchy, zda by mě tam nehodil do Plzně, kde jak ze mě vypadlo, bus nabírá další lidi. A ukázalo se, že brácha je na cestě do hospody, ale byl se ochoten vrátit a nejen to. Najednou mě někdo zvoní u dveří a já se divím, že to brácha stihnul z Hodkoviček dost rychle. A ona to švagrová, že jí brácha volal, že mě nese tašku a že mě pomůže s balením.

Sotva jsme dobalili, tak brácha dorazil. Trochu se zdržel, jelikož musel vzít naftu, jelikož nepočítal s tím, že ještě někam pojede. Nacpal jsem zavazadla do auta a i kolo. A vyrazili jsme. Co Vám mám povídat. Jeli jsme co to šlo a z centra Prahy do centra Plzně jsme se dostali asi za 40minut. Mezitím jsem stihnul zavolat kolegyni do práce, že jsem se splet a že jedu už dneska a jednomu známému z Plzně, od kterého jsem si nechal poradit, kam to vlastně máme jet.alší lidi. A ukázalo se, že brácha je na cestě do hospody, ale byl se ochoten vrátit a nejen to. Najednou mě někdo zvoní u dveří a já se divím, že to brácha stihnul z Hodkoviček dost rychle. A ona to švagrová, že jí brácha volal, že mě nese tašku a že mě pomůže s balením.

Autobus byl z 1/4 prázdný a tak jsem sice seděl mezi samými cizími lidmi, ale měl jsem pro sebe celou dvojsedačku. Ráno, když už jsme dorazili do Švýcarska, tak nám spadnul kámen ze stráně do autobusu a druhý do vleku. Já byl v klidu, jelikož jsem si myslel, že kolo mám na druhý straně vleku. Ale nebylo to tak. Moje kolo bylo tomu kamenu nejblíže. Naštěstí kámen spadnul předně těsně vedle mého kola do volného prostoru, takže se žádnému kolu nic nestalo. Jen to odnesla plachta a prkno na boku vleku.

Tak jsem na cyklozájezd, kde jsme jeli ze Svatého Mořice ve Švýcarsku přes Rakousko do Italského Merána, přece jen odjel. Bylo to nádherný, ale pro mě i docela náročný. Především druhý den, kde jsme nastoupali přes 1200m převýšení. Myslím, si, že kdybych tohle měl ještě jednou zopakovat, tak bych nejspíš neodjel, jelikož tolik štěstí, co jsem měl tentokrát, se přihodí nejspíš jen jednou za život.


P.S: Pokud se chcete podívat na fotografie ze zmíněného zájedu, tak klikněte sem.