Speed's page

Část druhá

Je tomu asi 10 let, co jsme se začali scházet u jedné dnes již bývalé kolegyně Jany na chatě nedaleko Berounky. Říkáme tomu vítání jara či podzimu, dle období konání či zkráceně buřty. Na těchto srazech se schází v průměru 15 lidí. Jednou se nás sešlo i kolem 40. Vždycky se koupilo hromada buřtů, jenž se u táboráku opekli, pěkně jsme si zazpívali s hudebním doprovodem jenž byly v drtivé většině dvě kytary, bendžo a harmonika. Letos (na podzim 2006) byly sice "buřty" jako obvykle, ale bez pečení buřtů, jelikož poprvé v historii bylo prase.

Začalo to vcelku nenápadně. Když jsem slavil 35. narozeniny, tak jsem se rozhodl udělat oslavu trochu větší, jelikož předchozí oslavy byly zásadně jen rodinného charakteru. Tenkrát přijelo asi 10 různých známých a skvěle jsme se bavili. Jelikož jsem tuto akci považoval za zdařilou, zopakoval jsem ji, jak jsem avizoval i na svých 35. narozeninách. V té době byla drtivá většina kolegů buď v důchodu, nebo již pracovali jinde. Proto se zavedli "semináře" jenž se konají každou první středu v měsíci v hospodě kousek od práce. Tam se provalilo, že umím sehnat vcelku levně prase, jelikož ti co byli na mé oslavě narozenin, tak dorazili na tento "seminář" také. Z dohadování organizace nadcházející oslavy příchodu podzimu vyplynulo, že místo buřtů bude prase, jenž mám zajistit.

Obě oslavy narozenin jsem pořádal u své babičky, jenž je asi 150km východně hodně od Prahy a řezník byl ze stejné vesnice. Proto jsem dostal peníze na prase a na benzín s tím, že tam mám pro něj zajet. Sestra, jenž v té vesnici má rodinu, tak mě varovala, že dovolat se řezníkovi je skoro nemožné a že ho nemůžou dohnat. Když jsem byl o víkendu u babičky, tak jsem se u něj doma stavil a ni jsem nemusel zvonit na zvonek – řezník jako by na mě čekal, vyšel ze dveří. Tak jsem se s ním dohodnul co a jak. Potom jsem mu ještě 2x volal, abych se ubezpečil, že na mě nezapomněl a jen jednou jsem musel volat ještě jednou. Toto jsem udělal pro jistotu, jelikož sestra s rodinou byli v té době na dovolené a tak mě s tím již nemohli vypomoci.

Když vypuknul den "D", tak jsem vyrazil z práce autem na východ. Byl vcelku silný provoz, a tak cesta se protáhla na 4 hodiny. když jsem dorazil do vesnice, tak jsem místo k babičce zahnul místo k babičce na druhou stranu k řezníkovi. Doma sice nebyl. ale jeho otec ano a ten mě sele přines. Nebylo to zas tak malý sele, jelikož mělo 45kg živý váhy. To co jsem dostal, bylo již vyvrhnutý a naložený. U babičky jsem sele vybalil z prostěradla, co jsem musel vrátit a na půdě jsem našel nějaký hadr, do než jsem sele zabalil. Zabalené sele hustě ovázané provazem vypadala jako mumie. když jsem toto dokončil, tak jsem si šel lehnout. Bylo už kolem jedenácté v noci.

Abych dorazil včas na smluvené místo před práci, musel jsem vstávat již v půl pátý. Poté, co jsem se v rychlosti nasnídal, tak jsem vyrazil směrem k Praze. Na to že byla sobota hodně časně ráno, byl provoz vcelku silný. Abych se nenudil, tak kus před dálnicí jsem potkal "kloboukového" řidiče. Pokud nešlo předjíždět, tak jel v obci 20-30km či 60-70 mimo. Pokud šlo, tak jel tak o 10-20km více, než byla povolená rychlost a buď nalepený na středové čáře, že přes něj nebylo vidět, či v pruhu plaval ze strany do strany. Pár aut předjelo mě i jeho, ale pokaždé to bylo tak těsný, že jsem začínal mít obavy, že z toho bude bouračka. Těsně před dálnicí jsem sjel k benzínce a tam jsem zavolal bývalému kolegovi Pepovi, se kterým jsem měl sraz na parkovišti před prací. Když jsem dorazil na parkoviště, vypnul motor a říkal si, jak asi budu dlouho čekat, tak jsem si všiml auta, co zrovna zabočovalo na parkoviště. A on to Pepa, se kterým jsem měl sraz.

Přeložili jsme sele, pak jsem přidal pár svých zavazadel a s autem zajel do areálu podniku, kde mám zaplacený stání. Pak jsme vyrazili. Nejdřív Pepa zavolal dalšímu bývalému kolegovi Jardovi, jehož měl také odvézt na místo a ukázalo se, jak jsem dorazil asi o 15min dříve, tak ještě jede autobusem. proto jsme se dohodli, že ho vyzvedneme na metru, kam měl autobus za pár okamžiků dorazit. Následně ještě zavolal kolegovi Milanovi, jenž měl s grilováním prasat bohaté zkušenosti a ukázalo se, že Milan nikam nejede.

Pepa měl za úkol koupit alobal, olej, nějaký koření a štětec na potírání. To jsme vyřídili v Lidlu na severu Prahy. Olej jsme naši hned, alobal jsme chvíli hledali. Poté, co Pepa do košíku přihodil od dvou koření po jednom kuse, přihodil jsem ještě 3 kusy od každého, jelikož pytlík koření na celý sele bylo rozhodně málo. Vyrušil nás ještě mobil, kde volala Jana, u které se toto mělo konat, že jí na chatě ztvrdla sůl, že máme vzít i ji. Zkoušeli jsme se dovolat Pavla, jenž rozděloval při "semináři" úkoly, kdo co všechno přesně dostal za úkol zajistit, poněvadž vznikly nějaké nejasnosti, ale ukázalo se, že není možný se jemu dovolat, jelikož hraje zápas a na chatu dorazí později. Stavili jsme se i přes ulici v Hornbachu, kde jsme koupili dva štětce zároháky. Následně jsme pak konečně vyrazili na chatu poblíž Berouna.

 Když jsme přijížděli na chatu, tak jsme z cesty co vedla do chatové osady viděli, jak vyjíždí auto. Bylo to vcelku štěstí, jelikož se po cestě jede přibližně kilometr a míst, kde se dá vyhnou protijedoucímu autu, je hodně málo. Když jsme zaparkovali poblíž chaty a vyložili, vyrazili jsme hledat dřevo. Asi po 15 minutách hledání jsme narazili na velkou soušku, jenž byla silně nakloněná. Chlapi ji chtěli pokácet proti směru naklonění, jelikož se tam neměla šanci zaplést do větví okolních stromů, bohužel však marně.

Nahoru    Část druhá