Hlavní nabídka
Jelikož jsme se chtěli domluvit na dalším postupu, začali jsme se přes ostatní cestující domlouvat. Jedna slečna, co seděla v trase rozhovoru, si semnou nakonec vyměnila místo, aby měla klid na čtení. Udělala dobře :o) Míša si totiž koupila výhodně camelbag, ze kterého ale odmítala téct voda. Petr ho kompletně rozebral a složil. Při opětovném složení přišel na posuvný díl náústku, jenž v zasunuté poloze fungoval jako špunt. Při tomto bádání nás čtyři, včetně sebe, zvládnul trochu polít vodou, když nedopatřením vylil polovinu obsahu camelbagu na podlahu vagonu. Jediný Zdenda tomu unikl, jelikož seděl přes uličku. Ale ne nadlouho. Za pár minut se díky pohybu vagonu voda dostala i pod něj. Ve vlaku jsme se dohodli, že cyklisti pojedou do Hradce Králové a tam pak na kole do Třebechovic pod Orebem. Pěší turisti (Jeseter a Míša) pojedou do Třebechovic vlakem a sejdeme se v picérii za městem.
Když jsme dorazili do Hradce Králové, tak si Jeseter s Míšou přestoupili na tom samém nástupišti do motoráku a my se vydali ulicemi Hradce na kole. Kudy máme jet jsem trochu tušil. V Hradci jsem na kole nebyl už spoustu let a po Hradci jsem se pohyboval jen autem. Proto jsem znal části Hradce, kam jsem se s kolem dostat nechtěl, jelikož se jednalo o výpadovky. Směr jsem znal a tak jsem vedl naši tříčlennou skupinku Hradcem podle citu a logiky tak, abychom se na žádnou z výpadovek nedostali. Když jsme vyjeli z Hradce, tak jsem se chtěl zorientovat, kudy dál a k mému překvapení jsme byli na ideální paralelní silnici se státovkou. Když jsme se už blížili Třebechovicím, tak jsme přemítali, kde asi jsou naši pěšáci. Z nádraží to měli k picérii necelý kilometr a tak jsem si myslel, že už tam sedí, jelikož od doby, co měli přijet do Třebechovic uplynulo již přes 1,5hodiny. Události však měli jiný průběh. Naši pěší dvojici jsme potkali asi 200m před picérii. Trochu se tam zamotali a když už narazili na muzeum betlémů, tak se tam byli podívat. My jsme pak popojeli k picérii a chtěli zamknout kola. Petrovi se zadařilo a zlomil ve svém zámku klíč. Naštěstí ještě, když byl odemčený. Proto jsem vytáhl svůj zámek a naše tři kola zamknul navzájem a současně i do stojanu na kola. Mezi tím dorazili naši dva chodci a společně jsme se vydali do útrob picérie.
Naši bandu ověšenou bagáží uvedl číšník až ke stolu. Následovalo gastro. Míše se zdálo pivo příliš hořké a tak s ním provedla jednu hroznou věc, jež tu radši nebudu rozvádět: p Následně jsme se opět rozdělili a vydali směrem na Bolehošt. Jelikož jsme chtěli nakoupit něco k jídlu, tak jsem Zdendu s Petrem opět, jako v létě, avšak opačným směrem, protáhl přes oboru a cyklostezku do Týníště nad Orlicí. Tam jsme nakoupili v Plusu a v pohodě dojeli do Bolehoště. Tam jsme zaparkovali kola na zahrádce a vynesli bagáž nahoru s tím, že budeme pokračovat na rozhlednu. Zdenda však chtěl počkat na naše pěšáky. Ti dorazili vcelku brzo po našem příjezdu, avšak ukázalo se, že dojít na rozhlednu pěšky před šíráním je nemožné a tak se procházka vzdala. Večer jsme se dohodli, že druhý den vyrazíme autobusem z nedaleké vesnice v 7:30 do Orlických hor. Nikdo z toho nebyl moc nadšený, že budeme tak brzo vstávat, jelikož zastávka byla vzdálená z místa našeho ubytování 3km. Večer jsme ještě zašli do místní hospody. Jelikož jsem měl hlad, dal jsem si klobásu, jenž Míša několikrát ochutnala. K naší grupě se přidala i moje sestra se švagrem a čas u piva jsme si zpestřili logickou hrou Qarto.
Ráno mě zazvonil mobil a snažil jsem se marně přivést k vědomí zbylé spáče. Marně. Až víc jak za hodinu začali ožívat. Ani hodina, o kterou se posouval čas nepomohla. Po chvíli dohadování s tím, jsem našel na internetu další spoj, jenž jel něco po jedenácté hodině. Ten už jsme stihli, avšak s minimální rezervou. Když jsme šli na autobus, tak nejen mě připadalo, že jsme se oblékli zbytečně teple. To se však samozřejmě změnilo, když jsme vylezli na Šerlichu, kam nás dovezl malý autobus. Autobusem jsem do Deštného, kde jsme přestupovali, ani na Šerlich nejel nikdy autobusem nejel, a tak jsem se zašel zeptat řidiče mikrobusu, jenž měl na ceduli obrovský nápis Deštné. Ukázalo se, že je to spoj, co potřebujeme a že jede za 5 minut. Až poté jsem si všimnul malého dovětku na ceduli za sklem mikrobusu: pod nápisem Deštné a to Šerlich :p Když jsme vylezli na Šerlichu, tak se o nás opřel mrazivý vítr. Všichni se zapínali a nasazovali čepice a rukavice, co během přesunu na autobus odložili.