Hlavní nabídka
Na výlet do jižních Čech jsem se dost těšil a obával současně. Neměl jsem pražádné zkušenosti s ježděním „natěžko“. Což značí se vším, co je potřeba na několikadenní výlet včetně stanu a spacáku. Měl jsem obavy i z toho, že díky nákladu někde vytuhnu a budu pak ostatní zdržovat. K mému překvapení se toto nestalo, i když jednu chvíli jsem tomu nebyl moc daleko a to i přesto, že jsem v té chvíli už jel nalehko. Svůj obří spacák, co jsem měl na minulém vícedeňáku, kde jsem s ním absolvoval pouze krátký přejezd do kempu, byl na toto dosti nevhodný. Naštěstí jsem si mezitím pořídil jeden minispacák víceméně především na tyto výlety na kole. Stan jsem pro změnu neměl žádný. Zdenda mě navrhoval, že mě stan půjčí, ale mě se moc nezamlouvalo, že bych měl pro sebe samotného táhnout stan pro 3 osoby. Nakonec to dopadlo tak, že jsem s výraznou slevou koupil stan vlastní. Docela mě překvapilo, že Míša s Líbou chtěj jet s náma taky. Večer před odjezdem jsem řešil, jak zabalit spacák, karimatku a stan na nosič kola, kde již byly brašny. Nakonec jsem vzal velkou taškou z Ikea a přepásal několika gumcuky. Kolo nabralo docela váhu a tak mě to nedalo a kolo převážil. Ukázalo se, že včetně camelu s 3 litry vody nabralo něco přes 20kg.
Z práce jsem odešel o něco dřív, abych se stihnul v pohodě připravit a dostavit se na místo srazu na hlavním nádraží, jenž byl v 16:45. To už jsem věděl, že zázraky se nekonají a Míša s Líbou na výlet sice pojedou, ale autem a vyrazí až druhý den. Proto jsem se považoval za jednoho z kandidátů na brzdu výletu :o) Na nádraží byli kupodivu všichni včas, včetně Zdendy a jeho bráchy, jelikož se Dalibor splet a myslel si, že sraz je v 16:15 a Zdenda mu to uvěřil. Nástupiště na vlak skočilo jako obvykle těsně před příjezdem vlaku a samozřejmě na jedno ze zadních nástupišť. Dohodli jsme se, že já nechám kolo naložit ostatní a začnu hledat místo ve vlaku. Do vlaku jsem sice vtrhnul okamžitě po zastavení, avšak šance získat místa nebyla. Tak jsme nakonec stáli ½ cesty v chodbičce. Cestu nám „zpříjemňovala“ nová služba drah a to prodavač občerstvení, jenž projížděl vlakem s vozíkem jen o něco málo užším, než byla ulička. Což pro nás znamenalo nejen vyklidit chodbičku od batožin, ale sami jsme se museli někam zdekovat na tu chvíli, než projel. Na první pohled se zdálo, že tím, jak Zdenda získal místo k sezení, že vyhrál. Ale ne zas tak na dlouho. Děti, jenž v kupé cestovaly zaujal a tak o obšťasňovaly svojí pozorností, což ho mu začalo asi po hodině vadit. My jsme našli místo k sezení po delší době ve vedlejším kupé, kde děti nebyly.
Poté, co jsme dorazili do Veselí nad Lužnicí, tak jsme chtěli přestoupit na vlak do Jindřichova Hradce. Jenže byl problém. Vlak, který jsme chtěli použít, byl ve skutečnosti jednovozový motorák. Nakonec to dopadlo tak, že tímhle vlakem odjel Zdenda, Dalibor a já a zbytek výpravy se rozhodnul vyrazit po vlastní ose. Poté, co Zdenda doobdivoval úzkokolejnou stanici před vlakovým nádražím a po mém oblečení do něčeho teplejšího, jelikož slunce se pomalu blížílo obzoru jsme vyrazili do kempu. Po několik stech metrech se Zdenda zeptal nějaké ženský, co vylezla z již zavřeného obchodu na cestu a proto jsme celkem ani nebloudili. Když jsme dorazili do Jindřiše, zaujala a nás u velice pěkného kamenného mostku přes potok mapa. Jak se ukázalo, byla to mapa rybářských revírů a ne klasická turistická, jak jsme doufali. Na focení mostku již bylo příliš šero a tak jsme se dohodli, že ho vyfotíme druhý den, až pojedeme kolem. Bohužel se tak nestalo.
Nakonec jsme zkusmo vyrazili a natefili na cedule od kempu. Výjezd přímo ke kepu byl docela strmý. Tam jsme se utábořili. Kromě dvou obytných vozů u sebe a jednoho obytného přívěsu jenž byl nastavený stanem, v kempu nebyla ani noha. V obytných vozech měli televizi a tak jsme se dozvěděli, že naší v mistrovství v ledním hokeji skončili opět na Švédech. Jak jsme tak čekali, tak na obzoru kdosi vypouštěl ohňostroj. Když už byla tma a zbytek výpravy stále nedorazil, tak jsme začali mít obavy, zda se jim něco nestalo. Naštěstí jak se ukázalo, 25km bylo přímá trasa po hlavní.Raději zvolili vedlejší silnice a tak se jim cesta natáhla na 50km. Dorazili asi v 22:30, kdy už byla tma, ale nebe bylo jasné a měsíc svítil jak rybí oko a tak bylo celkem světlo. Díky vymetené obloze byla noc cekem chladná.
Ráno jsme vyrazili směr Telč. Trasa měla pár kopců a naše závaží v podobě výbavy na zadních nosičích nám to nijak neulehčovaly. Jeli jsme přes Blažejov, Vlčice, Strmilov kde jsme u Vietnamce doplnili zásoby, Palupín, Horní Dvorce, Zahrádeky do Domašínu. V téhle chvíli toho začínal mít Dalibor dost a tak jsme na něj chvíli v Domašíně u rybníka čekali. Ve Světlé jsme se dohodli, že Zdenda na bráchu počká, jelikož měl opět velkou ztrátu, a my zatím pomalu pojedem hledat do Mrákotína hospodu na oběd. Cesta byla lesem sem tam i po štěrku a s nákladem za zády mě dala zabrat především na ruce, jelikož se cesta svažovala dolů. Když jsme se usadili, tak za chvíli na to dorazil Zdenda z bráchou po silnici. My jsme vyjeli kousek za hospodou z lesa. Jak jsme seděli na obědě, tak se obloha zatáhla a vypadalo to na déšť.