Hlavní nabídka
S jednou starší dámou jsme se před lety dohodli, že se jednou spolu projedeme. Už je to tak dávno, že nevím, kdo to komu navrhnul. Kdyby to ta starší dáma neustále neoživovala, tak bych to už dávno vypustil. Jelikož scénář byl vždy stejný. Přesvědčila mě, že se chce projet, ale pokaždé, kromě jednoho případu, z toho sešlo vždy z její strany. Za těch pár let to byly desítky pokusů. Proto jsem automaticky předpokládal, že to tak dopadne i tentokrát. Kupodivu asi na padesátý pokus to vyšlo.
Žádnou náročnou akční vyjížďku jsem nepředpokládal a tak jsem se rozhodl, že na místo srazu pojedu přímo na kole. Ono nešlo ani tak o nic obtížného. Pouhých 15km s převýšením necelých 200m. Vyrazil jsem jako obvykle vedlejšími uličkami směrem k Vršovickému nádraží. To že to nebude úplná nuda, jak by se mohlo na první pohled znát, mě ukázal jeden řidič Mercedesu, jenž mě v jedné klesající boční ulici předjel, aby vzápětí zastavil a otevřel mě do cesty dveře. Jelikož jsem to čekal, nabídnutým dveřím jsem se v pohodě vyhnul. Sjel jsem dolů na hlavní, stáli tam v cyklopruhu hasiči a stavěli do pravého pruhu kužele. Kupodivu, ač když jsem na hlavní najížděl, přehnala se kolem mě smečka aut, tak nyní nejelo ani kolo a tak jsem je bez problémů objel levým pruhem. „Spolujízda“ asi metr od tramvaje mě sympatická moc nebyla, nicméně jsem věděl, že pokud se nezapíchnu svým trekovým kolem do poklopů na kanály s podélně orientovanými dírami, tak nic se dít nebude.
Úspěšně jsem zvládnul nájezd i na cyklotrasu, kde nevím, co vlastně mám ukazovat., když jedu skoro rovně, ale lehce doprava na souběžný chodník s cyklostezkou.Dojel jsem až na předposlední semafory před nábřežím a tam vidím před sebou davy. Byl to pochod proti rakovině prsu. Tak jsem to zalomil do boční ulice, kde se zdálo, že je tam lidí o poznání méně. Bylo ale jen na začátku. U nábřeží byl dav neprůchodný. Když jsem poznal svůj omyl, byl jsem v davu spolehlivě zašpuntován. Tak jsem tam strávil asi 15 minut, než se dav konečně pohnul. Říkal jsem si, že pak zkusím prokličkovat a ujet čelu průvodu. Bohužel opět omyl. Kolo jsem byl nucen vést až k podolské vodárně. Tam na křižovatce honili policajti dav na chodník a do vyhrazeného pravého pruhu silnice u Vltavy. Nasedl jsem na kolo, ale ujel jen pár desítek metrů. Lidi se přes pokyny policie opět rozlili na celou šíři silnice. Tak, jelikož zatím stále neumím vyskočit na obrubník, jsem vytáh kolo na tramvajový pás (tramvaje v tu chvíli nejezdili) a těsně před Kublovem jsem konečně předjel čelo průvodu, jenž tvořilo auto s tlampačem a desítkami růžových balónků. Tak jsem sjel z tramvajového pásu a vyrazil jsem ve vyhrazeném pruhu pro průvod, abych neblokoval již tak nadrážděné automobilisty, jenž konečně policie na křižovatce u podolské vodárny propustila. Tento asi 1,5km dlouhý úsek jsem zvládnul díky pochodu za neuvěřitelných 40minut. Dále už cesta probíhala obvyklým způsobem.