Hlavní nabídka
Přidal jsem se k té silnější, nevěda, co mě čeká. Chvíli jsme ještě stoupali po asfaltu, ale pak asfalt skončil a začala lesní cesta s kameny a kořeny. Po pár desítkách metrů po lesní cestě jsem to vzdal. Vláďa to vyjel až ke schodům komplet, Vláďa3 asi taky, Petr to vyjel s několika přestávkami a Jitka se o to pokoušela a pak asi v půlce kopce to vzdala. Zdenda a já jsem lesní úsek vyšli skoro celý pěšky. Ale i tlačit kolo do kopce tam bylo vcelku náročný. Poslední účastník silnější skupiny Míša, to vzdala asi v polovině a vrátila se ke slabší skupině. Když už byl hrad na dohled, tak se ukázalo, že nás od cíle dělí ještě asi padesát schodů, kde se kolo muselo nést. Výhled do kraje stál zato.
Ukázalo se, že bývalý hrad Děvičky se sestává z několika kleneb a pár volně stojícíh zdí. Když jsme vyrazili dále, a začali konečně klesat, netušil jsem, že klesáme jen do sedla a že budem vzápětí zase stoupat. Na druhém vrcholku, když jsme se dostali ještě o pár desítek metrů nad úroveň zříceniny, tak nás konečně čekalo toužebně očekávané klesání. Jenže moc jsem si ho neužil. Nemám rád prudké sjezdy a ač terén byl zpočátku lehký, raději jsem kolo vedl. V jednom úseku to vypadalo, že bych to mohl zkusit, ale příroda opět překvapila. Poprvé, když jsem sjel asi 500m úsek a s očima nalepenýma asi 5m před kolo hledající rozumnou stopu pro kolo jsem málem nestihnul v jednom úvozu zastavit před padlým stromem. Sotva jsem rozdýchal toto, překvapila mě kamenná prohlubeň velikosti zahradního jezírka, jenž kdybych nebyl zacvaknutý v SPDčkách vyhodila ze sedla. Zbylý úsek jsem raději sešel pěšky až k vyhlídce, kde na mě čekal zbytek skupiny. Jet dál touto cestou bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Byla to cesta s občasnými schody z kulatiny plná velkých volných kamenů a patřičně strmá. Pod touto cestou byla již vcelku rozumně sjízdná lesní cesta, po které jsme vyjeli na silnici. V Milovicích se obě naše skupiny setkaly.
Tam byla slabší skupina již delší dobu na zahrádce jedné hospody. Když jsme tam přijeli, tak jsem se dohodli, že my si tam dáme oraz a oni zatím v pohodě vyrazí směr Mikulov. Po orazu jsme se za nimi vydali také. Nedojeli jsme ale daleko. Na kraji obce v krátkém prudším stoupání utrhnul Pavel přehazovačku. Po zvážení situace dostal Vláďa nápad, že by ho mohl odtáhnout do Mikulova, kde by snad mohla být opravna kol. A stalo se. Jelikož nebyl po ruce žádný provaz, tak Petr odvázal z nosiče baťoh přivázaný gumcukem a ten použil jako tažné lano. A tak vcelku dojeli bez problémů do Mikulova. Cesta naštěstí vedla buď po rovině a nebo z kopce.
Na Kraji Mikulova jsem ze zeptali na opravnu. Jedni tvrdili, že je z opravny kadeřnictví,druzí opak, avšak ukázalo se, že přece jen existuje. I když měli zavřeno, tak se nám tam podařilo dozvonit, avšak potřebnou patku na přehazovačku neměli. Měli jsme podezření, že ta paní, co nám otevřela ani nevěděla, co po ní vlastně chceme. Z tohoto důvodu navrhnul Pavel, zda by z toho nešlo udělat jednorychlostní kolo, což se Láďovi za nějaký čas povedlo. Takto jsme odjeli na náměstí v Mikulově, kde nás zbytek skupiny už netrpělivě očekával. Jelikož Zdenda chtěl doplnit zásoby, tak jsem se s ním vydal asi kilometr zpátky do potravin. Bohužel měli právě 5 minut zavřeno a tak jsme se s nepořízenou vrátili. Na kraji Mikulova jsme narazili na Lidl, kde kdo chtěl, tak se dozásobil. Já jsem tam měl v úmyslu koupit banány, ale ty neměli a jabka za 48Kč/kg mě od nákupu odradili. Poté jsme vyrazili dále.
V Hodoníně jsme se nějak trhli a tak se stalo, že jsem jel se Zdendou, Petrem a Míšou sám, jelikož Pavel jel napřed, aby nezdržoval. Počkali jsme na Jitku a Vláďu, jenž jsme na místo, kde jsme čekali navedli mobilem. Míša si při čekání odskočila za keřík. Sotva zasedla, tak se objevil roj cyklistů a pak i pár chodců. Za nějakou dobu dorazil Vláďa, Vláďa3 a Jitka. Pak jsem se vydali vinicemi k domovu. Poklidnou cestu narušil jen propadlý panel, vykloněný hranou do protisměru, jenž jedouc jen kousek za Vláďou, jenž to přeskočil, musel na poslední chvíli objet, což při nějakých 25km/h nebyla až zas tak velká sranda.
Po nějaké době jsme zastavili a čekali. Kdyby se Petr (nebo to byl Zdenda?) nezeptal, na co čekáme, tak by se to asi dost protáhlo, jelikož, jak se ukázalo, jsme čekali na Pavla, jenž však byl již před námi, protože jel napřed a my ho zatím stále nedohnali. Počkal nás u jednoho rozcestí, jelikož jsme se nijak nedohodli, kudy pojedem dál. Směrovka ukazovala Lednici 5km, ale po hodině a několika (asi 20km) jsme stále naráželi na směrovky, jenž ukazovaly Lednici od 5 do 8km. Z tohoto důvodu jsme slyšeli každou na otázku kolik je to do Lednice, tak že je to ještě pět. Jeli jsme také kolem rybníků kde byla vcelku zima, jeliž se začalo šírat. Nakonec jsme kdesi mezi polema narazili na skupinu slováků, jenž nám poradili správnou cestu. Ač jsem si myslel, že ten den najedeme sotva 55km, tak díky bloudění před Lednicí se to vyšplhalo na 75km.
Sobota 10.5.2008
Další výlet byl po vinařské stezce. Pavel jel místo na výlet do opravny s kolem a Míša pauzírovala, jelikož jí bolely po včerejšku kolena. Při shromažďovací zastávce v lese za Lednicí jsme potkali zajímavého dědu, jenž jel na lehokole patrně vlastní výroby z Břeclavi do Brna. Na řidítkách měl všemožný udělátka včetně melodický houkačky, na níž nám na rozloučenou zatroubil. Poté co jsme dojeli k zámku či co to bylo, se od nás odtrhla Jarka s dcerou s tím, že už nemůžou. Pohodovým tempem jsme dojeli až do Velkých Bílovic. Tam jsme se opět roztrhli do silnější a slabší skupiny. Vláďa, Jitka, Vláďa3, Zdenda, Petr a já jsme se vydali po 30km MTB cyklostezce a zbytek měl jet nějakých 15km po silnici a sraz jsme si dali v Mikulčicích, kde na nás druhá skupina měla počkat a zajistit nějakou hospodu na oběd. My jsme jeli po místních polňačkách, a pak i po cestě, kolem Moravy kolem státních hranic, vysypané hrubým štěrkem a trochu zalité asfaltem. Tahle štěrková cesta byla dlouhá něco přes 10km a byli jsme z ní pořádně vyklepaní. Nezjistili jsme, proč by měla být tahle stezka pro MTB, když byla bezproblémů sjízdná i na mém treku.
Když jsem přijeli do Mikulčic, ukázalo se, že druhá skupina tam ještě není. Dorazili asi tak za 20 minut, jelikož zabloudili a tak najeli jen o něco málo méně, než my. Tam jsem se vydali najít nějakou hospodu kde se dá najíst. Nakonec jsme se doptali na jednu restauraci u rybníka. Ač se při přípravách uvažovalo o koupání, tak ač bylo přímo u restaurace koupaliště, nikde se smočit nezašel.¨To i proto, že foukal studený vítr. Jídlo bylo slušný, ale kvůli přetíženosti restaurace jsme na něj čekali hodinu, jak nám při objednávce avizovali.
Tam se naše skupina opět rozdělila. Vláďa, Vláďa3, Jitka, Petr a já jsme se rozhodli pokračovat do sklípku v Petrově. Zbytek se otočil a vydal se domů. Mě ty sklípky dost lákaly. Když jsme byli kousek za Hodonínem a já, ač se mě stále jelo v pohodě, začal litovat, že jsem se do těch sklípků vydal. Ke svému zděšení jsem totiž zjistil, že mám na tachometru 65km a k Petrovu to ještě pár kilometrů je, pak ještě domů a zítra cesta s plnou výbavou na Brno.